Report z Rampy /Jablonec nad Nisou/

Naše zimní piditurné se uzavřelo na dalekém severu, v divokých horách, kde počasí je vrtkavé a všemu vládne tajemný duch Rübezahl. Možná proto jsou jableční lidé, jak jim Martin říká, cynické bestie (to říká taky a jelikož je odtud, určitě ví, o čem mluví).

Cesta do magického města, kde vzduch voní okolními lesy a lze vidět i více než 30cm sněhu, byla suchá. Ocení to znalci místních poměrů, kteří ví, že když mají hory malichernou náladu, stanou se z aut jen klouzající hračky. Krom kvalitní vozovky, jsme při vjezdu do města mohli ocenit i cennou pamětihodnost, totiž rodnou porodnici známého rodáka Martina Drahoňovského. Domovská Rampa jabloneckého trampa pak už nebyla daleko. Precizní navigační přístroj nás přesně navedl na známé místo, kam jsem se po dobrém loňském koncertě s Calm Season moc těšil.

Skvělé zázemí, paradní zvuk i příjemná atmosféra sálu dělá z Rampy jeden z nejhezčích klubů, který jsem kdy navštívil. Hrálo se mi dobře, i když jsem v tom větším sále, a po zkušenosti s natěsnaným StreetCulture, cítil odtažitost od publika. Nicméně tyhle pocity se učím kontrolovat a co nejdříve se zase vrátit do role.

Dovolím si menší bilancování. Měli jsme ve třech týdnech tři krásné koncerty, navíc se trefily do období, kdy se nám podařilo vyladit formu – jaký rozdíl oproti loňské zimě, kdy jsem některé koncerty (třeba ten v Děčíně) víceméně protrpěl. Možná je to tím, že už od začátku ledna přemýšlím nad nahráváním, doma už dělám na pracovních demáčích a navíc jsem se konečně odhodlal cvičit podle publikací a přiložených CD od Borise Carloffa. Přesně to jsem potřeboval! Díky těm cvičením nacházím hlasovou pohodu. Udržuju hlasivky v zátěži a konečně dělám cviky, které mi skutečně pomáhají najít tón i přirozenou polohu. Díky moc Borisi! Tohle je přesně to, co jsem potřeboval.

Po našem jablečném setu přišli na pódium sympatičtí Monikino Kino. Vydání jejich desky loni v září mě vlastně úplně minulo, takže jsem slyšel jen jeden singl a říkal jsem si dobrý. Byl jsem zvědav, jak to s náma bude fungovat, ale ukázalo se, že ty stylové rozdíly prostě nikdo neřeší. Posluchači si přišli užít koncert a tak je to správně. Lidi na Monikino trsali a hopsali, Petr a Monika hráli, občas se smáli, jednou se vytratil text, ale zachránili to společnou recitací po jejím konci. Vzorní pionýři! Monikino Kino hrají ve dvou, takže zhruba polovinu hudby mají přednastavenou v Abletonu, zbytek živě. Trochu mě u téhle elektroniky ten halfplayback netankuje, ve smyslu, že zastávám staromilský postoj – všechno zahraj živě – ale zase ortodoxní nejsem. Hudba Monikino Kino má příjemný vibe a přiznám se, že jsem si jejich desku koupil a celý víkend poslouchal: “A už ťa zasa ponorkou hľadám“.

Report ze StreetCulture Session

Ještě pět minut před začátkem hraní to vypadlo, že dorazí jen 5 lidí. Ale jakmile jsme v půl deváté zasedli za mikrofony, začala se DIY Aréna StreetCulture rádia plnit. Holt příště nebudu psát, že začínáme ve 20:30, ale vždy o půl hodiny dřív. Jako bych to po těch letech v muzice neznal. Selfpalm.

Za tu dobu, co jsem na StreetCulture přestal vysílat, se tam změnilo mnoho k lepšímu. Studio se vybavilo potřebnou audiotechnikou, odhlučnilo se, stejně tak se zamakalo na sále. Výsledkem pro mě byl až příliš sterilní zvuk na pódiu. S vědomím, že se koncert přenáší, jsem ostře sledoval každou svojí chybu a že jich bylo, takže od nahrávky příliš mnoho nečekám. Ovšem zhruba od třetiny setu začalo obecenstvo na písně nadšeně reagovat. Za to moc díky!

Vůbec jsem byl nakonec rád, že dorazilo tolik lidí. Dokonce i kamarádka Wes, která hudbou opravdu žije a má neskutečný rozhled a velmi vytříbený vkus. Jsem rád, že se jí naše folkařina líbí, když vlastně jede mnohem alternativnější i tvrdší žánry. Za koncert nám dala 1 s hvězdičkou, což je známka, kterou jsem naposledy dostal asi ve čtvrté třídě :c)

Byl to můj čtvrtý koncert ve StreetCulture a myslím, že jsem si konečně trochu napravil reputaci. Ani jeden z předchozích se mi totiž nepovedl. I když ani tento nebude 100%, aspoň z něho mám mnohem lepší pocit. Díky moc Sokymu a Bizzce za pozvání a milý rozhovor.

A závěrem pár fotek od Kubíka Macháčků. Děkujeme převelice!

Report z Jiné kávy v Berouně

Ten večer byl magický. Jiná káva v Berouně je útulný podnik; v pravdě místní kulturní osvěžovna. Sál je oddělený od baru, je zde pódium a navíc je vyhřívaný kamny na dřevo a skutečně to teplo opravdového plamene hřeje jinak než ústřední topení. Nevím, čím to je.

V Jiné kávě na nás čekalo asi 25 dobře naladěných posluchačů, což znamenalo zaplněný sál. A je vždycky ohromně znát, když přijdou na koncert lidé s úmyslem poslouchat. Vystoupení otevřel Kuba Alexa. Známe se už dlouhá léta, slyšel jsem ho mnoho a mnohokrát, ale ten večer se do těch písní zase dostalo něco navíc. Nejlepší moment jeho vystoupení se odehrál ve tmě. Asi po druhé písni vypadly v kavárně pojistky světel. Trvalo další dvě písně, než se nahodily zpět, ale během toho Kuba pokračoval. Nejdřív úplně ve tmě, později za mihotavého svitu svíček. Napětí se v tu chvíli dalo krájet. Ten večer se vůbec z trapasů a nepřejících chvil nakonec dokázalo vytvořit pozitivum. Uklidnilo mě to, protože jsem tušil, že když dokázal magii vytvořit Kuba, dokážeme to taky. Jinými slovy, pochopil jsem, že si posluchači přišli koncert užít. Glory de Wine hráli druzí a jejich mix poezie a písničkářství s kořeny v klasickém rocku má smysl. Osobně musím říct, že mi trochu chyběla energie, ale když Jarda během koncertu zahlásil, že má 38 horečku, divil jsem se, že je vůbec schopen stát na pódiu u mikrofonu. Myslím, že tenhle hudební model přesně sedí do podobných prostor a měl by šanci uspět. Stačí jen trochu víc zkoušet (ovšem to musíme dělat všichni :c)

Po kratší pauze, během níž jsme si připravili pódium a zvuk, začal náš set. Otvíráme teď písní Na břehu, která je poměrně náročná na udržení tempa, ale ještě jsem si jí před koncertem párkrát zahrál v autě. Bylo tam teda pár míst, kde nám to trochu ujelo, ale rozhodně tahle verze patřila k těm lepším (včetně našich zkoušek). Zbytek koncertu se nesl v uvolněném duchu. Projeli jsme celý nový set, kromě Podsvětí, protože už mi přišlo, že je toho po těch 9 písničkách a skoro hodině hraní a kecání docela dost. Jo a k tomu kecání – došlo to nakonec tak daleko, že jsme ještě jednu posluchačku vezli domů, jelikož jí kvůli nám ujel autobus. Tak dobré a přátelské to v Berouně ten večer bylo. Budeme se těšit příště.

Report z Kafíčka v Poděbradech

Nerad píšu o koncertech, které se úplně nepovedly, ale nedá se svítit. Kafíčko v Poděbradech je nádherný bar s kouzelnou atmosférou a naprosto vynikající kávou a domácím medovníkem. Už jsem vyzkoušel i jejich podnik v Praze a kávu mají stejně skvělou (doporučuji Kubu). Ze zadní místnosti se vynesením sedaček udělá provizorní prostor pro koncerty. Ten večer mi vůbec nesednul. Jednak jsem posledních čtrnáct dní měl tolik starostí, že jsem neměl náladu ani sílu pravidelně zpívat a hrát. To je u nezpěváka jako já problém, protože jedině pravidelným cvičením jsem schopen zajistit nějakou kvalitu hlasu. Druhý problém byl, že jsem se den předtím trochu opil na BZ Showcase, takže jsem byl večer unavený a lehce dezorientovaný v rytmu. No a nejvíc trémě naložil fakt, že se hrálo intimně na tělo v malé místnosti. Nějak jsem ten večer nekousnul, jak blízko všichni jsou.

To naopak Calm Season zahráli fantasticky. Úplně na sucho a skvěle si s tím pohráli. Dokázali vytvořit atmosféru, kterou přesně potřebovali a opět se ukázalo, kolik toho ještě musíme odehrát, abychom si stejně sedli. Klobouček.

Týden s Calm Season

Jsem rád, že se nám podařilo zajistit více koncertů do jednoho týdne. Mít nahuštěné několikadenní turné je nejlepší – vyladí se forma, člověk se rozehraje a v tu chvíli má čas se soustředit jen na jedno. Jsem taky moc rád, že nás jako hosty na své Symboly tour vzali Calm Season. Byla to pro mě velká škola.

4.11. 2014. První zastávkou bylo Brno. Kabaret Špaček je nádherný prostor pro muziku našeho ražení. Je to čistý a voňavý podnik s dobrým pivem a zřejmě i dobrou restaurací (nechutnal jsem, ale jídlo od pohledu vypadalo chutně). Rozhodně můžu doporučit. Adam se nakonec rozhodl vzít celou “symbolickou kapelu”, takže jsme museli jet dodávkou. Rozkopaná D1 na dvou místech chvíli stála, ale největší vinou pozdního příjezdu bylo zdržení při nakládání v Praze. Večer byl navíc poznamenán tím, že Terezie měla ještě vystoupení s Borisem Carloffem v Kabinetu Múz. Ten je naštěstí také v Brně. Celá situace se nakonec dohodnula tak, že Boris měl začít až krátce po 22h. Pro nás to v kombinaci s pozdním příjezdem znamenalo, že nestíháme vůbec nic. Okamžitě po příjezdu jsme začali stavět a CS si udělali aspoň rámcovou zvukovku. My jsme šli s Martinem v podstatě hned na to. Ten stres a absence zvukovky se na mě trochu podepsal. Nejsem v těchto věcech tolik zkušený. Bylo to totiž o tom, že všechno ten večer fungovalo skvěle. Zvuk byl fajn, diváci pozorní a klidní a tím pádem do mě pořád vjížděla jakási tréma. Výsledek byl, že jsem se nedokázal tolik otevřít a předat lidem to, co bych chtěl. Přesto si myslím, že jsme odehráli celkem dobrý set, za který se není třeba stydět. Calm Season jsem v kapelní sestavě slyšel vůbec poprvé a mile mě překvapilo, jak příjemný vibe to má. Nic nenásilného, nic křečovitého. Všechno do sebe zapadá. To mě opravdu baví. Taky mě moc bavilo, že i když jsem věděl, že je Adam trochu ve stresu z času, tak na pódiu na sobě nedal nic znát. To je ten level, do kterého se taky potřebuju vyhrát. Mít tu vnitřní sebejistotu, že to co hraju, je prostě dobrý a je mi celkem fuk, jestli se to momentálně někomu líbí nebo ne. Teď zpětně si říkám, že tohle Brno bylo nejvíc poučný ze všech koncertů.

Připojuji pár krásných fotek od Andy Sovové aka AndyOwl. Díky moc!

6.11. 2014. Abych předešel špatnému pocitu z toho, že jsem se plně neotevřel, promýšlel jsem od rána, jak začneme vystoupení v Českých Budějovicích v legendární Horké Vaně. Vymyšlenou scénku jsme si dokonce i nahrál na video, ale nakonec jsem stejně neměl koule to dát (nutno ale poznamenat, že jsem během zkoušení scénky prováděl skvělý dechový cvičení a pomohlo to!). Nicméně tentokrát se nám start koncertu povedl o mnoho lépe, ale to předbíhám. Do Budějovic jsme už vyjeli včas, jelikož nástroje zůstaly u Vojty v dodávce a jen nás naložil na smluveném místě na okraji Prahy. Cesta byla překvapivě volná, k čemuž přispěl i krátký dálniční úsek objíždějící Tábor a směřující dál na jih. O Horké vaně jsem toho už slyšel hodně. Podle vyprávění jsem si představoval útulný komorní prostor plný knih a vlahých roztomilých intelektuálek debatujících o nesmrtelnosti brouka. Realita byla o poznání prozaičtější. Lehce zahulený bar, jehož intelektuální atmosféru vytvářejí akorát pohozené Respekty a starší nábytek. Vedlejší kulturní prostor byl také překvapivě strohý, ale aspoň tam bylo pódium. Když jsem na něm viděl dvě malé PA bedny, tak už jsem se chtěl ptát, kdy přijede zvukař s aparátem, ale ještě předtím jsem od hyperaktivního majitele vyrozuměl, že to je “ono” a zvučit si budeme sami. Ok. Největší lahůdka ale přišla, když se zapojil mix. Byl zázrak, že vůbec vydržel do konce koncertu. Zvukové podmínky klubu jsou hrozné a to jsem ještě ani nezmínil, že majitel se neustále strachoval o to, abychom nehráli moc nahlas. Myslím, že z nás moc nadšený nebyl. Možná, že klidný Svár mu tolik nevadil. Nicméně – koncert to byl skvělý. Mám z něj opravdu dobrý pocit. Tentokrát jsme před hraním normálně navázali kontakt s publikem. Zvuk byl na ty podmínky nakonec taky v pohodě. V nalezení určitého vnitřního klidu mi hodně pomohlo, že obecenstvo sedělo za světelnou hradbou. Najednou jsem se cítil jako na skutečném představení a proto pro mě bylo jednodušší připustit si, že je to celé jenom hra. Vystoupení CS bylo stejně skvělé jako v Brně.

A opět pár krásných fotek od Andy Sovové aka AndyOwl

8.11. 2014. Pražské zastavení proběhlo pod hlavičkou charitativního festivalu Pozdní sběr. Byl jsem strašně rád, že jsme dostali velmi dobrý čas v půl deváté a navíc v divadelním sále RC. Pro nás je to ideální prostor. Oproti spodnímu sálu je tam větší klid a může tam zůstat jen ten, koho to opravdu zajímá. Pro mě to byl nakonec jeden z našich nejlepších koncertů. Byli jsme rozehraní a přišli si nás poslechnout ti, kteří měli zájem. Navíc jsem se už vůbec nebál a šel do toho naplno. Dali jsme si ucelený set devíti skladeb a k tomu ještě jednu přidali. Tenhle koncert do sebe všechno zapadlo – my to zahráli se švihem, strašně dobře se mi zpívalo a lidi to bavilo. Taky jsme od doby křtu měli nejlepší prodeje desky.

Tentokrát nám fotograf chyběl, ale naštěstí existují ty mobily a oficiální fotograf festivalu si nás aspoň zvěčnil na odpolední zvukovce. 

9.11. 2014. Poslední den v týdnu, poslední vystoupení. Tentokrát trochu odlehčeně v rámci nedělního Rock Café Open Mike, které se neslo v duchu zhudebněné básně. Byl to velmi zajímavý a inspirativní večer. Já si dal éterickou báseň Vonné soumraky Otokara Březiny. A pak pivo, pivo, pivo a pivo a ještě asi nějaký pivo. Chutný týden.

Report z říjnového JammClubu

Momentálně patří JammClub mezi nejlepší místa pro komorní koncerty v Praze. Krásné a příjemné prostředí, nekuřácké, dobré víno, pivo, milá obsluha a hlavně skvělý zvuk! Vlastně už je to skoro náš domácí klub. Hráli jsme tam loni první “oficiální” pražský koncert v duu, letos v únoru jsme zde křtili desku a teď prvně představili nový repertoár na nadcházející miniturné s Calm Season.

Stejně jako loni jsme vystoupili s Matějem Čejchanem aka Tchei-chan, který tentokrát přijel s klavíristou Ctiradem. Matějovi písničky mám hrozně rád a je slyšet, jak se vyhrává a zraje. Těším se na další počiny!

Před vystoupením se mi stala nemilá věc. Opět jsem si zničil svůj analogový delay, jelikož jsem do něj omylem pustil víc proudu než unesl. Bylo to naposledy, kdy jsem použil to příšerné univerzální trafo s přepínačem voltů. Brrrr. Ještě, že tu jsou kluci z Thortronic, kteří mi ho už minule dali dohromady! Hrálo se tedy bez mého miláčka. Z koncertu jsem byl už tak docela nervózní, jelikož většinu repertoáru nyní tvoří novinky, které živě zazněly vůbec poprvé. To znamená, že v podání písní nebyla 100% jistota, jejich nejlepší poloha ještě není objevená, tempo není zažité a navíc ta nervozita trochu svazuje rozlet a pohodu. Ovšem jinak než živým hraním se situace řešit nedá. Jsem rád, že jsme nové písně mohli představit před našimi kamarády, publikem, které přijde přímo na nás a tak nám leccos odpustí :c) Po koncertu přesně vyšlo najevo to, co je potřeba ještě vychytat. V playlistu jsme ale zanechali pár “jistot”. V JammClubu s námi tentokrát vystoupil senzační Tom Kubín v písní Schází a také máme radost z účasti Kuby Alexy ve Sváru! Díky kluci, že jste si udělali čas.

Chtěl bych všem našim divákům poděkovat za jedinečnou atmosféru. Za ta léta moc dobře vím, jak vzácné a skvělé je, když vás publikum poslouchá, vnímá, když na vás reaguje. Obzvlášť, když lidem sdělujete něco vážného, něco, co by je rádo přinutilo k přemýšlení. Děkuji!

A děkuji i svému drahému kamarádovi Kubíkovi Macháčků za skvělé fotky!

 

Report ze Střelečáku

Vůbec nevím, jak se o nás organizátor koncertu dozvěděl, ale stalo se. Měli jsme ohromnou radost z toho, že jsme mohli vystoupit na akci vedle takových jmen jako Lenka Dusilová, Monika Načeva, Justin Lavash a James Harries. Koncert jsme začínali už v 17.30, což bylo moc brzo a pár kamarádů nestihlo dorazit. Uvedla nás Simona Babčáková a my si pěkně, hezky, mile a hodně zahráli na větším pódiu a s náma ve dvouch písních Kuba Alexa. No a skončili jsme dřív než měli, protože jsem nesledoval čas a ten zkrácený playlist nakonec zkrácený být nemusel. Stane se.

10564051_10204404785745479_142847181_o - Copy_resize

Report z Lógrnight

Člověk by si řekl, že hraní na křtu literárního magazínu je přesně pro naše duo. Principiálně opravdu je, ale to by se tam přátelé magazínu nesměli přijít pobavit a ožrat. Takže stále platí, že na party je nejlepší DJ. Nicméně ten večer vlastně nebyl úplně marný; jednak jsem si opět mohl poslechnout skvělou Agu s Tomem J. Holým a taky dorazilo pár našich přátel a ti nás během setu podrželi. A i když zadní trakt lodi hlučel a užíval si chvíle radosti po uzávěrkovém stresu, my jsme si koncert vlastně docela užili taky. Svár a Ledovou si s náma zahrál Kuba Alexa a Bez ustání si zazpívala Agu. Snad se brzy setkáme znovu a rád bych její hlas měl i v nových písních. Po koncertě aspoň byla dobrá párty a to se počítá!

03-1-1

Za fotku děkujeme Radce Tůmové!

Report z plzeňského Anděl Café

Další vyjížďka s Calm Season. Adama i Terezii vždycky vidím moc rád,  ale ten den jsem neměl moc dobrou náladu a tak jsem většinou mlčel. My jsme večer otevírali a zahráli si celkem příjemný set. Klub se teprve postupně plnil a nakonec bylo asi 30 posluchačů. Potlesk jsme měli vlažnější, ale pravdou je, že moje komunikace s publikem taky nebyla moc hřejivá a jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Přesto další cenná zkušenost. Odjížděl jsem s vědomím, že když chceš něco dělat pořádně, profesionálně, je třeba nechat vlastní myšlenky za sebou.

Když na pódium nastoupili Calm Season, atmosféra v sálu se rázem proměnila. Publikum bylo jejich. Velký obdiv.